Když jste postižení, je běžné, že vám okolí nevěří a/nebo závidí. Obvykle oboje najednou, podle toho, jak se zrovna tu noc vyspalo.
Překvapuje mě ale když se ta závist a nedůvěra objevuje i v soudním konání a používá se jako argument, proč manželovi zvýšit výživné. No vidíte, zase ta Británie – tam se nikdy nezkoumají poměry partnera, natož ještě, když je hendikepovaný, protože bývalá rodina povinného není absolutně jeho problém, i kdyby byl milionář – což já opravdu nejsem. V Británii je výživné maximálně 10% z čistého příjmu, bez ohledu na množství majetku, bez ohledu na poměry partnera. V Česku a na Slovensku je to až 30% bez ohledu na životní náklady, třeba i na bydlení.
Když jsem se o tom, jak to funguje zde, bavila s lidmi, co žijí v Británii, ťukali si na čelo, jestli jsem se nezbláznila.Bohužel, nezbláznila. V našich zemích je stále zažrané komunistické smýšlení – panuje představa, že každý, kdo má zdravotní problémy, je automaticky vyžírka, která si stejně za vše může sama. A rodič jen chodící peněženka. A tak se soudkyně ani jen nepodívala na manželovo lékařské zprávy, právnička ji musela několikrát napomenout. V Británii ani neexistuje institut nepominutelného dědice.
Je to jak s tím Kramným. Možná, že skutečně zabil svoji ženu a dceru, ale určitě ne elektrickým proudem. Všechny odborné posudky tuto možnost jednoznačně vyvrátily, protože ani matka, ani dcera neměly jedinou spáleninu na těle, nemluvě o tom, že by to nebylo prakticky proveditelné v nějakém hotelovém pokoji v Egyptě. A pokud je nezabil, tak sedí jen proto, že působí arogantně, chladně a odtažitě (jako typický autista, duuuh?).
Deset let nemohl podat žádost o obnovu procesu, neboť se ten případ vždy dostal do rukou té stejné soudkyni, která si neodpustila svoje osobní hodnocení jeho osoby a jeho stížnosti, návrhy a žádosti vždy zamítla – i přes důkazy, že nezemřely na zabití elektrickým proudem. Dokonce ani neexistují žádné důkazy, které by svědčily v jeho vinu. Byla to opravdu vražda? Spekuluje se, že obě ženy měly nějakou skrytou vadu srdce, a proto – na rozdíl od Kramného – otravu jídlem nepřežily. Zavzpomínejte, kolik případů mladých a zdánlivě zdravých fotbalistů zemřelo přímo na hřišti v důsledku nezjištěné srdeční vady.
Až teprve teď se zákony změnily, aby žádost o obnovu procesu šla do rukou někoho jiného. Jenže – pokud mu odvolání uznají, jeho případ zase dostane k té stejné zcela zjevně zaujaté soudkyni, která jej bez důkazů poslala do vězení. Není divu, že to spolek nezávislých vyšetřovatelů označil za největší justiční zločin v historii ČR. Nevím, jestli Petr Kramný svou ženu a dceru zabil, ale jedno je jisté – justice je příliš lidská. A proto tak děsivě často selhává. Opírá se o „rozpory ve výpovědích“, ale jako psycholog (neurovědec) moc dobře vím, jak nedokonalá je paměť, jak snadné je obelhat mozek a vnutit mu vzpomínky na něco, co se ani nikdy nestalo a jak se chová mozek, když zažije velké trauma – vytěsní, co se skutečně stalo. Justice se nechává ovlivňovat vlastními mentálními zkratkami, chybami v sociální percepci a absencí kritického myšlení. Toho myšlení, které komunismus potlačoval.
Pokud narazíte na nějakého debila – úředníka, posudkového lékaře, soudce a jiné odborníky, kteří se hned po škole zapomněli vzdělávat dál, v Česku a na Slovensku se ničeho nedomůžete. Jo, komunistická justice.
Já jsem měla s invalidním důchodem štěstí. Posudkový lékař mi ještě vynadal, že jsem si měla požádat hned v osmnácti. Ale řada lidí takové „štěstí“ nemá – hlavně proto, že nejsou invalidní od narození jako já. Znám pár takových případů, převážně matek samoživitelek, které i přes vážné zdravotní problémy s nepříznivou prognózou nezískaly ID. Ani po odvolání. Téměř všem mým kolegům sociálka invalidní důchod během pandemie o stupeň snížila.
Málem jsem se nedožila ani dospělosti, při poslední operaci mi selhaly plíce a má rodina si je toho vědoma. A proto mě teď, v dospělosti, finančně podporuje. Zvlášť, když to kdysi nedělala. Když jsem byla mladší, nekupovali mi nic, pokud nebyly zrovna Vánoce. Anebo pokud jsem neměla narozeniny, které mám pár dní před Vánoci.
I když tomu jakýsi soud nevěří, je to naprosto logické – v případě hendikepovaného potomka může vyživovací povinnost jeho rodičů vydržet až do konce jejich životů. Kamarádka Slovenka se radši ani nechtěla vdát za svého přítele, aby nepřišla o příspěvky na asistenci, přesto, že je na vozíku a přítel (manžel) s ní nemůže být stále. Takto se stát staví ke svým znevýhodněným občanům.
Když jsem studovala na vysoké, neměla jsem ani notebook. Musela jsem každý víkend jezdit zpátky za rodiči na počítač, abych se mohla učit. Dávali mi šest tisíc korun na měsíc, z toho čtyři a půl byl nájem za sdílený pokoj, jelikož jsem na kolej neměla nárok. Na VŠ v Anglii jsem si musela vzít studentskou půjčku, která pokryla školné a 50% nákladů na bydlení. Kdybych tehdy nepobírala invalidní důchod, který mi byl vyplacen zpětně, neměla bych ani co jíst. Na brigádu jsem neměla energii – studovala jsem náročné tříleté studium smrsknuté do jednoho roku a neměla jsem čas při škole pracovat – musela jsem se vzdát svých dvou brigád jako copywriter a redaktor. Nestíhala jsem.
Když jsem získala poměrně vysoké dědictví po svých prarodičích, které jsem ještě nerozházela, jelikož si peníze šetřím, nikoho nenapadlo, mi něco takového závidět – smrt příbuzných není důvod k závisti. Ale invalidita snad ano?
Požádala jsem si příspěvek na speciální pomůcku – což je v tomto případě auto -, jelikož mi extrémně usnadňuje život, a po té, co měl manžel autonehodu a o dva dny později se rozpadla jeho stará dodávka, na leasing a bez DPH na svou firmu jsem koupila jiné. Oprava obou by dohromady stála půlku hodnoty nového auta, které jakožto hybrid do budoucna ušetří mraky peněz za benzín – není třeba tak často tankovat. Navíc jsme stejně neměli na vyplacení oprav.
Na závist jsem zvyklá. I na nedůvěru. Je to ale nestoudné, když je justice postavená tak, že i rodinné právo je de facto trestní stíhání s presumpcí viny a na občasné příspěvky vašich rodičů kvůli vaší invaliditě se hledí jako na „další příjem“, který je třeba zohlednit při výši výživného vašeho partnera, ale jinak netřeba vůbec zohledňovat i životní náklady – třeba nájem. Tohle je skutečné příživnictví – přesně, jak to řekla manželovo právnička, PhD., která po prostudování spisu byla, dle svých slov, vysloveně nas.aná. Sama zhodnotila, že soud je zaujatý (a že se s něčím takovým dlouho nesetkala) a že stávající výška výživného pokrývá potřeby i jiných osob.
Kamarádka, matka samoživitelka, jejíž partner jí neplatí vůbec ale vůbec nic na syna, se normálně rozčílila, když jsem jí vyprávěla náš příběh – že stále řeší mě a mou rodinu. Vychrlila naprosto nepublikovatelné věty. „Měla by být“ kvůli vlastní situaci předpojatá… a není.
Všechny tyto finanční kompenzace zdravotních problémů jsou… fajn. Jsem ráda, že jsem díky invalidnímu důchodu, který mi vyplatili za několik let zpětně, získala dost peněz. Ale radši bych byla zdravá. Lidé, kteří trpí únavovým syndromem, lupusem, fibromalgií, chronickou boreliózou apod. mi teď jistě rozumí. Zdraví je opravdu prvořadé. Ale to často spousta lidí zjistí až, když o něj přijde.
Podle soudu jsem na jednu stranu příliš postižená na to vychovávat dítě, na stranu druhou si na svou firmu vydělávám obrovské částky (patrně totiž nikdy nejsem unavená), kterými si vydržuju manžela. Jojo, to určitě, a proto daňové přiznání bude jedna velká nula, až jej budeme mít k doložení. A jistě, nesmím zapomenout – invalidní důchod jako takový je taky hromada peněz. Jooo, “hromada” peněz, která padne na léky, zdravotní pomůcky (v mém případě je i klimatizace zdravotní pomůcka) a spoustu dalších nákladů, které zdraví lidé jednoduše nemají.
To je jeden z důvodů, proč jsem nechtěla prodloužit smlouvu v bývalé firmě – pobírala jsem extrémně podprůměrný plat, protože invalidní důchodci jsou levná pracovní síla. Využívá se našeho strachu, že jinou práci nenajdeme. Můj bývalý zaměstnavatel zaměstnával výhradně invalidní důchodce, aby na nás dostával nezanedbatelnou finanční podporu od státu, přesto jsem pobírala jen 125 Kč na hodinu. Podotýkám, že v mém oboru je běžná hodinová sazba 280 až 300 Kč. I kamarádka ve Starbucks má podstatně víc. Nepokrylo mi to ani celý nájem.
Oficiálně jsem pracovala čtyři dny v týdnu, reálně pět a neoficiálně i o víkendech. Propláceny byly samozřejmě jen ty čtyři dny. A moji kolegové na tom nebyli jinak, na mého oblíbence se dokonce založila sbírka, aby si mohl dovolit asistenty i přes den.
Je to hrozně ambivalentní život. Na jedné straně jsou tu studie, co tvrdí, že osoby jako já (kardiaci, autisti) mají mizernou kvalitu života (upřímně si myslím, že mám ve výsledku kvalitnější život než mnozí) a že záměrem medicíny je předcházet tomu, aby se takoví lidé vůbec rodili (bez komentáře, fakt), na druhé straně barikády jsou tu laici, kteří vaše problémy neustále bagatelizují, a soud, kterému jste jako ZTP osoba naprosto ukradená, naopak – vidí jen ty peníze a kompenzační příspěvky a nedokáže pochopit, proč váš manžel nejde za prací i do své původní země, ačkoliv tu v ČR máte všechny doktory, léky, které vám v jiné zemi na český recept ani nevydají, a všechno ostatní – včetně pracovních závazků. Soud, který si patrně řeší své osobní (partnerské) problémy skrz účastníky konání, protože vědomě porušuje ústavou dané práva a další zákony vlastní země.
Jste sice dost postižení (po té, co svět kolem sebe konečně přesvědčíte, že nemáte jen alergii na burákové máslo), abyste pobírali “obrovské” částky na příspěvcích a invalidních důchodech, vysávali státní rozpočet a vydržovali si tak manžela (a proto by se mu mělo zvýšit výživné), zároveň jste příliš zdraví na to, aby bylo uvěřitelné, že vás podporuje vlastní rodina.
Schrödingerův invalida.
Podobné hlouposti jsem slyšela i o Aspergerovi. Postiženec, co nerozumí světu kolem sebe a přitom i expert v manipulaci. Kdo se v tom má vyznat?
Někteří lidé jsou tak neskutečně hloupí, až to fyzicky bolí.
A závistiví. Myslí si, že je invalidita výhoda, jelikož pobíráte nějaké peníze „navíc“.
Společnost se snaží využívat hendikepované – pracovní místa pro OZP se nabízí téměř výhradně pod vzdělání, schopnosti a ve výsledku i zdravotní možnosti hendikepovaného (například barman, uklízečku a jiné). Postižení jsou mimořádně snadno zneužitelná a sociálně vyloučená skupina.
V první vlně koronaviru, kdy byl manžel nezaměstnaný kvůli restrikcím a částečně i proto, aby mě chránil před nákazou, která by pro mě mohla být fatální (cyanóza, haló!), se platilo výživné z mého invalidního důchodu a z příspěvků jeho rodičů v penzi, a přesto se protistrana nestyděla požádat o zvýšení na takovou částku, kterou nepobírám ani jako dospělý člověk při druhém stupni ID. Bez komentáře.
Lidé, kteří jsou (relativně) zdraví, nemají empatii vůči hendikepovaným. Empatie je selektivní. Neumí si představit, co prožívají ti, co takové štěstí neměli. Nevěří jim a závidí, ač to často schovávají. Už dlouhou dobu sleduji profily hendikepovaných lidí, kteří se musí denně obhajovat, že používají vozík, i když chodit můžou – můžou, ale mají bolesti, nebo omdlévají (a pak při pádu hrozí úraz hlavy). Ale věří jim jen ti, co jsou sami těžce postižení. A nikdo jiný.
Aneta Jade HOLMES 
Napsat komentář