Zjistila jsem, že toho mám hodně společného s Luciferem. S tím, jak ho vykresluje seriál v čele s naprosto skvělým Tomem Ellisem, samozřejmě. Ale Lucifer není Satan, to je častá mýlka. Jeho původní jméno je Samael, ale říkají mu Lucifer, protože to doslova znamená světlonoš.
Luce Ferre. Světlonoš.
Je to padlý světlonoš, jehož jméno se stalo (neprávem) synonymem pro zlo a latinským názvem pro Venuši. A přitom, aby bylo vidět světlo, musí být tma. Paradoxní a přitom tak logické, že ano?
Ale zpět k tomu, proč mám ten pocit, že toho máme mnoho společného – taky mám vztek na Boha, na „našeho otce“, a na jeho rozhodnutí a plány… a to v něj vlastně ani nevěřím.
I když člověk žije podle jeho stupidních pravidel, nedá se vyhrát. Nikdy jsem nikoho nešikanovala, snažila jsem se pomáhat, věnovala se dobrovolnictví, vystudovala psychologii a místo toho mám jeden zdravotní problém za druhým, recidivující úzkosti a deprese a nedostatek blízkých přátel, pro které bych něco doopravdy znamenala. Vždy natrefím tak maximálně na lidi, co ve mně vidí terapeuta zadarmo. Vzbuzuju v lidech obrovskou důvěru a nelžu stejně jako Lucifer. Jenže i můj život je pro lidi tak strašně divný, že mi nevěří. Tak jako Luciferovi, přestože je kladná postava a chrání lidi, kterým nerozumí a kteří jej nesnášejí. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly…
I já se cítím být uvrhnutá do místa, kde se cítím frustrovaně. Jistě, nemusím vládnout tisíce let peklu, ale přestože život ubíhá možná až moc rychle, mám pocit, jako kdyby trvalo tisíce let, než se věci změní k lepšímu.
Čím delší čas plyne od možnosti mít normální život (potomky, blízké přátele, vnímat zábavu v alkoholu, tinnitu z diskoték a sportu), tím míň lidsky se cítím. Co přesně definuje lidství? Následovaní pravěkých tužeb po rozmnožování a hned vzápětí na svoje potomky nadávat a plnit tím instagramový feed?
Já vím, jak je těžké se starat o děti. Nejen, že jsem už jen z principu “zlá” nevlastní matka, ale patnáct let jsem dělala třetího rodiče/chůvu mému sourozenci s těžkým ADHD. Vodila jsem ho do školky, ze školky, utírala mu zadek, krmila ho, řešila jeho záchvaty vzteku na táboře i v Kauflandu, zatímco se rodiče snažili nakupovat, chránila před ním babičku a nechala se od něj bít. A přitom jsem sama byla děcko.
Ale NIC z toho se ani vzdáleně nerovná tomu, jak těžké je přežít operace srdce, žít přidušená s neustálou únavou a bolestmi hlavy a k tomu pořád něco řešit, přijít (byť ještě v těhotenství) o děti a následně i o dělohu, být stále osamělá a bát se, aby blízký člověk neskončil kvůli naprosté banalitě ve vězení. Ani. Vzdáleně.
Právě proto, že to mám v hlavě srovnané úplně jinak – jako kdybych snad žila už tisíc let (přísahám, že jedna z mých prvních vzpomínek je “už zase jsem tady?”) – působím nepřátelsky a neempaticky. Neumím se ztotožnit s banálními problémy a neskrývám ty svoje – nemám to zapotřebí, koneckonců není za co stydět. A tak si okolní lidi myslí, že jsem arogantní, namyšlená a že je soudím. Že jsem zlá.
Když dostanete depresi, začnete bojovat s externími problémy, se svou vlastní hlavou, i všemi dalšími orgány, které depresi napomáhají, a ztratíte trpělivost. Potřebujete se vyléčit, a tak celkem pochopitelně, vydáte všechnu svou energii na léčbu. Pokud energii vůbec máte. A jak zareaguje okolí? Uvidí ve vás sobce nejvyšší jakosti s hysterickými sklony. Všichni se k vám otočí zády a i ti, co se neotočí zády, se nakonec otočí zády. Protože i když tu jsou, nechápou vás – jako kdybyste byl viteál, část Voldemortovy duše, co jim ničí tu jejich.
Vždyť nejste jako ostatní, jste jiní, takže jste logicky špatní. Pořád se o tom píše na těch internetech, tak to asi musí být pravda. Takové jsou zákony společnosti, ačkoliv příroda ví, proč diverzitu potřebuje – ostatně pokroky dělali vždy ti, kteří se příliš nesocializovali.
A co se stane když k tomuto kombu připočtete ještě nějaký zdravotní hendikep, tipnete si? To je možná ten největší hřích ze všech, protože otravujete lidi svými požadavky (Chtít na hudebním festivalu parkovací místa pro ZTP? To myslíte vážně, že se chce hendikepovaný člověk taky třeba občas pobavit, ale hendikep bohužel nemůže nechat doma?), svými náladami a svou leností (Inu, ano, když se zadýchám, bolí mě hlava a plíce mi můžou vybuchnout, necítím euforii), jste terčem všemožných výčitek (Ano, jsem nemožná, že neumím chytit míč a že se kvůli mojí nemoci rodiče stresovali) a jste vyžírka zatěžující sociální systém pro slušné pracující lidi (Invalidní důchod ve výšce ani ne půlky nájmu? To chceš, pojď být taky invalidní!).
Jojo, jsem Lucifer. Čiré zlo. Ďábel. 😈
Aneta Jade Holmes 
Napsat komentář