Kam patřím?

Žijeme v perfektní době. Technicky.
Máme svobodu, ale ne anarchii.
Můžeme se během několika hodin dostat z jedné strany planety na druhou a přitom neumřít, protože se bezpečnost neustále zlepšuje.
Máme zdravotnictví na takové úrovni, že dokonce i já stále žiju.
Když žena nemůže mít dítě, může si ho adoptovat, anebo nechat odnosit náhradní matkou.
Řešíme kriminalitu, otroctví je zakázáno, trestá se nenávist.
Ví se, že očkování je bezpečné, zatímco cigarety nejsou. A narozené děti se obvykle dožijou dospělosti.

Tak proč si pořád připadám tak nepatřičně?

Pravda je, že ten život pluje nějak moc rychle. Když jsem byla malá, měli jsme doma telefon, který se doslova vytáčel, telefonní budku jsme měli pod okny, u babičky byla ještě černobílá televize bez dálkového ovladače, každá žena chodila na trvalou, používali se diskety a benzín stál pod dvacet korun. Jo, naše devadesátky byly ještě načichlé socialismem, ale měly něco do sebe. 

A teď? Nosí se crop topy a džíny u kolen, smartphone si nosíme i na záchod a sociální sítě jsou plné lidí, kteří ví přesně, co je to algoritmus, i když ho ani neumí napsat správně. 

Dnešní doba je tak nechutně soutěživá – děti jsou učeny se předhánět v tom, kdo bude mít lepší známky a přes socky se může stát hvězdou kdokoliv, i třeba zcela evidentně duševně nemocná Shopaholic Adel, která ani nevidí to, že je všem pro smích. A lidi to velmi baví – někomu se veřejně smát, pohoršovat se nad jeho existencí a dávat to velmi důrazně najevo. Všichni jsou pořád online, přesto si nenajdou čas vám odepsat.

A nutí nás chtít všechno okamžitě – bere nám trpělivost a tlačí nás do workoholismu. Už nikdo nepracuje pro to, aby ho nezavřeli za příživnictví, ale pro to, aby se to o něm náhodou neříkalo. Kdo spí osm hodin denně, je odpadlík, protože takto se přece nemá žít. Víte, kolik lidí v mém životě o mně říkalo, že jsem líná? O člověku s vrozenou centrální cyanózou, ADHD a mnoha dalšími zdravotními problémy? Ani to nespočítám. A přitom byste vzhledem k mým nemocem nenašli méně líného člověka, než jsem já. 

Začali jsme se s manželem dívat na Profesionály z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Když pominu fakt, že Ray Doyle je neskutečně sexy (inu, mám slabost pro světlooké muže s kudrnatými vlasy, plnými rty a zajímavými rysy, jojo, Benedicte i tebe tím aka Sherlocka myslím), začínám propadat pocitu, že bych radši žila v té době. V Británii samozřejmě, protože tou dobou byl v ČSR socialismus, který mi po všech stránkách nahání hrůzu. Jenže jsme nebyli tak spoutaní technologiemi a on-line světem. Nebyli jsme spoutaní vlastními hlavami – vždyť dnes by diagnózu ADHD získala většina lidí, i ti, co doopravdy ADHD nemají. Proč? Protože z nás moderní technologie dělají tak trochu dementy. Bez urážky. Nemusíme myslet, smartphone to udělá za nás. 

Líbí se mi představa, že lidé tehdy neměli čumáky stále zaryté v nejnovějším iPhonu, neřešil se žádný marketing, nebyli jsme stále úzkostní ze všech stupidních fitness náramků a z nekonečného přívalů informací, ve kterých se velké množství lidí ani neumí zorientovat, a proto podléhá hoaxům… 

Nikdo vám nenutil myšlenku, že když neujdete 10 tisíc kroků denně, tak umřete ve čtyřiceti krutou bolestivou smrtí. Aktuálně máme nejvyšší dožití ze všech období, vždyť rakovina byla i ve starověkém Egyptě, a přesto jsme líní a obézní a jedna čokoláda je prohřešek hodný nejvyššího trestu. Tyhle slova na nás vyskakují z médií téměř na denní bázi. Přeháním? Neřekla bych. 

V podstatě mám tuto dobu ráda, mám ráda moderní hudbu a moderní technologie jsou skvělé – nebýt jich, nepotkala bych ve svém životě v podstatě nikoho. Ani manžela. 

Jenže si připadám na to všechno strašně stará… A život utíká mílovými kroky. Jako kdybych jen mrkla okem a mezitím utekl další rok.

Přitom vypadám mladě – jako kdybych měla mnohem blíž k dvacítce než k třicítce. 

Nejen, že jsem se narodila do špatného těla, které je mým vězením bez kyslíku a narodila jsem se ve špatné zemi, ale patrně jsem se narodila i do špatné doby. Jak potom mám být věčně šťastná? 

Často se mluví o nebinaritě – že se lidé necítí ani jako žena, ani jako muž. Ale znáte ten pocit, že se necítíte na svůj věk? Na svou dobu? Jak se tomu říká?