V kleci

Od doby, co se oteplilo, tu denně pod okny běhá skupinka dětí. Někdy je jen tak pozoruju a tiše závidím. Vidím na nich, co mi uteklo – dětství v tom pravém bezstarostném prosociálním smyslu. To jsem nikdy nezažila. Nebyla jsem bezstarostná a s nikým jsem si nerozuměla. Zdálo se mi, že sem nepatřím. Nemohla jsem se ani podívat na hvězdnou oblohu, měla jsem paniku z toho, že mě tady vysadili bez jediného kontaktu a ani mi tu nenechali manuál pro život.

S kamarádkou/speciální pedagožkou jsme dospěly k tomu, že moje úzkosti pramenily z toho, že mi docházely věci, které by dětem ještě docházet „neměly“. Někdy si je ani tak docela neuvědomují dospělí. Jak je vše relativní a pomíjivé.

Vždycky jsem měla pocit, který se objevil už v nízkém věku, že jsem tu uvězněná. Definice slova ‚tu‘ se lehce proměnila, i když ne tak docela.

Vrací se mi zpátky ty myšlenky z dětství, kdy jsem i vlastní tělesnou schránku vnímala jako klec. Vadí mi nedokonalost a lidská těla jsou nedokonalá. Potřebují péči, potřebují dýchat (ach bože, jak tohle nesnáším, zvlášť když se mi často hůř dýchá), potřebují jíst a spát a mě to obtěžuje, zbytečně těmi úkony ztrácím čas, který je vzácný. Uvědomujete si, jak jsme rozbitní? Nejen, že je z hlediska pravděpodobnosti zázrak, že jsme se vůbec narodili (větší pravděpodobnost je vyhrát sportku), je i zázrak, že se dožíváme vyššího věku a ani se nad tím nepozastavíme. Stačí ty nejobyčejnější náhody jako uklouznutí ve vaně a následky můžou být fatální, tak jako obyčejná chřipka. A přesto se najdou jedinci, kteří svoje děti nedají očkovat a ohrožují zdraví nás všech.

Lidi nás ovlivňují. Je děsivé, jak moc. Říkat, že každý je svým strůjcem štěstí, je nesmysl. Není to tak. Když vás na chodníku smete feťák za volantem, tak je jedno, kolikrát jste se rozhlédli na přechodu.

Nejhorší je vědomí, že to už nebude lepší.

Vězení je, že se neustále musíte ohlížet na dopady svých činů na jiné lidi, přitom konkrétně vám to neoplácí. Nemusíte, protože chcete, ale musíte, protože musíte. Protože žijeme ve společnosti a nemůže si každý dělat, co chce. To je ten největší omyl myslet si, že můj život je jen můj a všichni ostatní to musí akceptovat. To se často domnívá určitý druh rodičů, který zapomíná, že vedle sebe má živoucí dítě, které je nezkušené a možná i v některých případech i hloupé, ale stále je živé, stále to není nějaký objekt, který se bez remcání vždy flexibilně přizpůsobí rozmarům vlastních rodičů, protože „nebýt jich, tak vůbec není a navíc je materiálně zaopatřený“ (což je mimochodem povinnost). Hloupější argument jsem asi neslyšela.