Sociální hry

Po dlouhé době jsem se odhodlala jít mezi lidi (hah, nedávno jsem na otázku jestli chodím mezi lidi odpověděla „no jasně, vždyť chodím do školy“ a pak se tomu smála jak trotl, když mi to došlo).

Nemám absolutně žádný odhad času, takže nejen, že jsem tam byla brzo, ale zároveň i první. Protože, když se řekne v sedm, tak se myslí kolem půl osmý. I když máte od sedmi rezervaci… protože logika. Já se ani nesnažila nebýt ‚divná‘ a tak jsem na rovinu řekla spolužačce: „to já nemůžu vědět, neznám vaše nepsaná pravidla.“

Necelou půlhodinu jsem tam seděla sama u velkýho stolu, v baru plném zírajících chlapů. Pak přišli dva kluci, které moc nemusím, ale aspoň jsem tam nebyla sama.

Potom přišel H., ten zatracený prvák, co se mi líbí. Když jsem mu psala, abych se zeptala na rezervaci, údajně se potom pokoušel o flirt, ale já to samozřejmě nepoznala a zazdila. „Nic nic 🙂“ je prý laškování. NT jsou tak zatraceně komplikovaní když dojde na sociální hry. To se vůbec nechytám, i když mám hry ráda.

Však o co jde. On si brzo najde nějaký děvče a já při troše té boží vůle odbakalářuju.

Snažím se na lidi moc neupínat. Protože všichni nakonec jednou zmizí, nebo mě nikdy nebudou mít rádi tak jako já je. Anebo mě nebudou mít rádi vůbec.

V poslední době se vztahy ve škole vyostřují. Nikdy jsem se svými spolužáky neměla dobrý vztah, ale vždy byli natolik ‚inteligentní‘, aby neměli potřebu mi dávat najevo, jak je moje existence obtěžuje. Tak to se moc omlouvám, mě má existence obtěžuje taky.

No co naplat. Autisti nemají pocity, prostě je nemají. Co bychom taky mohli cítit, že? Jen kyselinu, která nás rozežírá zevnitř, obrovskou tíhu na ramenou, závaží na prsou, které nám neumožňuje dýchat a hlubokou prázdnotu.

Všechny scénáře jsou stejné. Spolužáci Sandry se před ní vesele bavili o tom, jak společně někam zajdou po škole. Tak jako, když se chtěly společně vyfotit všechny holky ze třídy… až na mě, mě na fotce nechtěly. A ji samozřejmě nepozvali. Další AS kamarádka mi řekla, že jí její spolužáci odstrkují, ačkoliv před psychology, které měli kvůli ní s nimi sezení, hráli divadýlko.

Máme lavice do U. Je úplně šumák, kam si sednu já, stejně kolem mě zůstanou prázdná místa (pokud je jich samozřejmě dostatek). Včera jsem kvůli tomu dostala meltdown. Měla jsem mezi sebou a ostatními prázdnou celou lavici a nikdo se ke mně neposadil a to i přesto, že vždy pracujeme celé hodiny ve dvojicích. Když jsem následně byla požádaná učitelkou, jestli bych si mohla přesednout, tak jsem dostala hysterický záchvat. Řekla jsem, že si přesedat nebudu, ať to udělají. Nakonec jsem přeci jen vyhověla, protože ta učitelka je vcelku fajn, ale převrhla jsem židli a řádně třískala s věcmi. Potom jsem utekla na záchod. Bylo mi do pláče. Copak mám lepru, nebo co?! No… aspoň nebudu jen za tu divnou, ale i za magora. To je fajn, magoři jsou aspoň nebezpeční.