Jsem posledních pár dní totálně zmatená, jako bych snad žila v úplně jiný dimenzi. Všechno je tu vzhůru nohama. Přestěhovala jsem se na kolej, ale jak jsem zjistila, tak se tu nevyspím. Stěny jsou tu tenký jako papír (tak tenký, že by tu byl slyšet i rozmnožovací proces z vedlejšího pokoje) a kolem sebe mám dva velice využívané bary; v noci akorát slyším neustálý a bohužel i poměrně srozumitelný řev. Takže se hodlám odstěhovat. Akorát netuším kam!
A taky mi nefunguje ISIC (to jsem ani netušila, že by na něm mělo něco fungovat…?). Připomíná mi to ten vtip o tom, že vysokoškoláci používají svůj diplom jako podložku pod myš. No, mně je ISIC dobrej tak akorát na namazání másla na chleba.
Docela se divím, že mám ještě hlavu na krku. Na kolej jsem si přivezla patnáct propisek a to jsem si málem další den koupila další, protože jsem si myslela, že žádnou nemám. Za to sešit jsem si nepřivezla žádný. A mám tu čtyři svoje polštáře, za to žádnou vlastní peřinu. I zubní kartáček jsem si ehm ehm, stydím se, zase musela kupovat.
Docela mě to nutí přemýšlet na minulým rokem. Ani jsem si neuvědomovala, jak se mám fajn. Nová spolubydlící je sice hrozně milá a ohleduplná, ale taky se hodlá přestěhovat. A moje ex spolubydlící se teď léčí kvůli syndromu vyhoření společně s poruchou osobnosti v… někde. Sice to kvůli její PO nebylo často úplně ideální, ale měly jsme společný smysl pro humor a ten byl naprosto skvělej! Nechápu, že to vzdala. Já už jsem vyhořela skoro dvakrát.
„Podívej,“ ukazuju na nápis v angličtině nad košem na záchodech. Nebuďte líní a udělejte tři kroky a vyhoďte ty prázdné flašky do popelnice v kuchyňce. „To nemůžou být tři kroky,“ poznamenám spolubydlící, která se nad tím ani nezamyslela. No jo, neurotypici. Snažím se ty tři kroky skutečně udělat, přitom málem ale udělám lano. Ostatní kolejáři nad mým chováním nevěřícně kroutí hlavou. Nakonec to spočítáme na nějakých devět kroků a já to jdu trochu naštvaně přepsat. Za dva dny je ten přilepený papír pryč. Radši.
„Ach Romeo, proč jsi jen Romeo?!“ čtu scénář z překladu Shakespeara a dělám dramatická gesta, až málem strhnu záclonu. Obě se můžeme počůrat smíchy už jenom při té představě, že nás možná z protějších oken někdo sleduje a absolutně nechápe. Zvlášť když se nakonec zhroutím na ten nejšpinavější koberec (který se nám moc úspěšně nepodařilo vyklepat studentům pod náma na parapet) jako Julie s dýkou v srdci. „No, já myslím, že toho Shakespeara můžeš hrát.“
Ovšem nejlepší bylo, když jsme byly nakupovat v IKEE pro mojí mámu lampu. Nějak se stalo, že nám do košíku spadlo pár plyšáků, takže jsme si je koupily. Hups.
Aneta Jade HOLMES 
Napsat komentář