Na dnešní článek mě náhodou navedl článek Strašilky. Původně jsem chtěla napsat něco osobnějšího a snad i optimističtějšího, ale pak mi vesmír zase dokázal, že vám nikdo nepomůže, když něco potřebujete, takže jsem se rozhodla Strašilce potvrdit, jak moc jsou lidi divní.
Kvůli snaze vytvořit si nějakou kamarádku, která už logicky jinou kamarádku měla, jsem vždycky narážela na odpor a vlastně doteď jsem moc nechápala proč. Teda, tušila jsem, že jde o mocnou čarodějku žárlivost, ale ono to má kořeny ještě hlouběji.
Bože, ty nepochopitelný mezilidský vztahy mě jednou přivedou do hrobu.
Ve třetí třídě jsem změnila základku. Jedna ze spolužaček ve mně poznala bývalou sousedku a chtěla si ke mně sednout. Bohužel pro mě to byla zrovna celebrita na škole (vážně? ve třetí třídě?). Všechny holky ve třídě mě nenáviděly, snažily se mi znepříjemnit život. Vtipné je, že tenhle zničit-vetřelce gang vedla moje ex spolubydlící z koleje. Ještě vtipnější mi připadá, že i když jsem tehdy nerozuměla pojmům jako láska, žárlivost, nenávist (a ty mi dělají problémy doteď, to teda jo) a nechápala jsem, co ty holky tak strašně žere, tak mi bylo jasný, že moje ex spolubydlící je do mojí ex sousedky zamilovaná. Její neopětovaná láska jí pronásledovala až do osmnácti let, dokud jsem jí neřekla, ať zvedne ten svůj zadek a promluví si s ní. A… ulevilo se jí.
V osmé třídě jsem opět přestoupila. Zase jsem tak zoufale tápala nad tím, proč mě moji noví spolužáci neberou mezi sebe. Pak mi bylo vysvětleno, že jak jsou spolu dlouhý roky, tak jsem zase za vetřelce, který se snaží narušit chod třídy. Jo, jasně, že hlavně neurotypici nemají problém se změnami. Jednou jsem se vnutila o volné hodině spolužačce, že s ní půjdu vyvenčit. Protože jsem nedostala pozvánku dovnitř do bytu, tak jsem věrně jako upír čekala před prahem. Kdybych byla sociálně vyspělejší, tak by mě to varovalo. Ale když ona si se mnou povídala tak hezky… a byla na mě milá. Nebo se přinejmenším přemáhala, protože se jinak se mnou nesnažila navázat kontakt (další vtípek – dneska se tváří jako hrozná milovnice autistů). Nicméně, její nejlepší kamarádka ze třídy to nějak nedokázala rozdýchat (úplně si dokážu představit ten rozhovor, jak jí vykládá o tý divný nový holce, která jí málem vlezla do bytu… bože, taková kráva, no chápeš to, Štěpánko?) a začala mě nesnášet ještě víc než to zvládala za těch pár předchozích dnů, co jsem byla na škole. Neustále mě fascinovalo, jak hluboká její nenávist byla; dokázala mě každý zatracený ráno, jak mi bylo později řečeno mou spolužačkou, při jízdě autobusem pomlouvat. Každý den. Celou tu jízdu.
Stejná situace nastala, když jsem šla bydlet se třemi holkami na byt. Dvě z nich byly dlouholeté kamarádky. Nějak se ale stávalo, že jsem často na bytě zůstávala s jednou z nich – s A., se kterou jsem šla vyřizovat smlouvy na elektřinu a plyn. A taky jsme šly spolu koupit koště. A na pizzu. A uklidily jsme spolu, jinak by to tam vypadalo jako po náletech ještě teď. No a M., podle mých zkušeností, žárlila. Není mi jasné proč. Nemohly jsme za to, že to vyšlo takhle; že jsme spolu v podstatě neúmyslně trávily čas. Často se M. ani svojí kamarádce nevěnovala – radši si zalezla do pokoje a já s A. jsme si dělaly vzájemně společnost. Takže… to dopadlo přesně tak, že ať jsem udělala cokoliv, bylo to špatně. Na utření stolu jsem používala špatný hadr, sprchovala jsem se moc dlouho a ještě jsem nacákala (no, kdyby někdo spravil tu hadici, tak by se to nestalo), neuměla jsem po sobě ani umýt nádobí.
Často se kvůli lidské nespravedlnosti a dvojímu metru cítím nepochopeně. Zdá se mi, že je úplně jedno, co řeknu, udělám, nebo jak zareaguju. Lidem se vždycky budu jevit divně. Nerozumím tomu.
Teď, v jedna dvaceti letech už jsem konečně pochopila, že nejde vždy o mě, ale většinou jde o jejich vlastní chyby a problémy, se kterými se nedokážou srovnat. Protože lidi nejednají logicky. Lhář bude každého považovat za lháře, sobec uvidí všude sobce.
Přesto si ale v jejich přítomnosti připadám jak prašivá. Snažím se být k lidem ohleduplná, sázím řadu smajlíků v chatu jako zapálený zahradník sázící zeleninu, jen abych nevyzněla blbě. Lámu si hlavu nad tím, co mám jako odepisovat. Pořád. Neustále. Furt. A potom nakonec stejně přikročím k otřepaným frázím, které se běžně používají. Protože jsem se to takhle naučila.
Vždycky, když si myslím, že jsem na tenkém ledě, tak se přiženu s dodatky jako „nechci, aby to znělo nějak špatně“, „uvědomuju si, že to asi není nejobratnější vyjádření“, „bez urážky, ale…“ a místo toho se dočkávám jen nepochopení a to často právě od blízkých lidí, kteří by měli mít pochopení, byť tomu sami nerozumí. Není mi jasný, proč mají pocit, že je to totéž. Můžu chápat, že letadla opravdu letí a nezřítí se, ale to neznamená, že rozumím proč tomu tak je.
Uznávám, že moje reakce nejsou často úplně košér, protože najednou mám emociální zkrat a reaguju neadekvátně. Ale proto mě musíte neustále krmit pocitem, že jsem rozbitá? Teď jsem kamarádce potřebovala vylít srdíčko a místo toho se mi dostalo odpovědi, že její táta je v nemocnici. No, kdyby byla v šoku, že ho právě odvezla erzeta, nejspíš bych to pochopila. Jenže to není žádná nová informace, už tam leží několik dní. Proč mi to říká? To teď, když její táta bude v nemocnici se bude tvářit, že nemá žádný přátele, nebo co a používat to jako univerzální odpověď? Vždyť není ani na JIPce. Samozřejmě, že když jsem to psala druhé kamarádce, tak jsem byla za tu divnou já. To jako… proč?
Nicméně, jsem tedy jako správný, empatický člověk napsala, že to chápu (ale nerozumím, vidíte ten rozdíl? je to o respektu, nic jiného v tom není) a ať mi dá vědět, jak na tom její táta je. Je to pro mě naprosto cizí člověk, který mě neumí ani pozdravit, když jsem náhodou jednou za pár desítek let u nich… ale takhle se to dělá. Projevuje se zájem a lítost. Jenže přesto všechno bývám za tu arogantní a egoistickou obludu já.
Naštěstí nemám potřebu se komukoliv zavděčovat, i když mě jejich chování pokaždé překvapí a od některých dokonce i zamrzí. To je zatím jediný důvod, proč nejsem plešatá.
Lidi jsou vážně divní. Měli by mít kolem krku cedulky, které by hlásaly co se jim odehrává v hlavě. Například: „dneska jsem snědla moc kari, tak se jsem protivná, protože akutně potřebuju vyhledat záchod“, anebo „jsem protivná neustále, taková je moje povaha“.
Aneta Jade HOLMES 
Napsat komentář